Tohle je jen takový malý okamžik z běžného života, ale názorně ukazuje, že na mě platí metoda dílčích cílů. 

Dnes ráno jsem odešla z práce neobvykle brzy, neboť mě kolega přišel vystřídat dřív. S nadšením jsem se tedy vydala svižným krokem k autobusovému nádraží, kde jsem zjistila, že můj autobus odjíždí až za deset minut. Jsem sice trpělivá v různých aspektech života, ale čekání na autobus jednoduše nenávidím, a tak jsem se ani nezastavila a zamířila přes řeku k další zastávce, vzdálené - jak příhodné - právě těch deset minut.

K zastávce jsem ale ani nedošla. Hned za řekou mě napadlo, že když kolem ní vede pěkná cyklostezka, kterou teď v zimě nikdo nevyužívá, mohla bych se projít do další dědiny. Podle mých výpočtů jsem tam měla dojít přesně v době, kdy přijede vlak.

No tak, holka, trochu se projdeš a ještě ušetříš nějakou tu korunu, neváhej! 

Tak jsem tedy dorazila do další dědiny, jen abych zjistila, že na vlak si budu muset ještě celých pět minut počkat. 

No to určitě. Vlak bude mít navíc ještě zpoždění, jako vždycky, a ty tu budeš stát jako pako a mrznout. Přitom tě ta chůze moc hezky zahřála. Navíc jsi právě prošla tím nejnudnějším úsekem cyklostezky, k další zastávce půjdeš dědinou a to bude mnohem zajímavější. Tak si cucni čaje a vyrážíme. 

Cesta přes další dědinu byla opravdu zajímavější. Lidé pomalu vstávali a chystali si snídaně, takže se z oken linuly různé lákavé vůně. V jednom domě někdo opékal šunku, z druhého zavoněla káva (jsem si jistá, že musela být čerstvě mletá, ta nám taky vždycky provoněla celou kuchyň), z dalšího zase hrachová kaše s opečenou cibulkou.

Asi nemusím dodávat, že jsem se na další zastávku vykašlala a pokračovala pěšky až domů. I přesto, že mi v poslední fázi cesty začalo sněžit. Bylo to vlastně moc hezké. 

A tohle je metoda dílčích cílů převedená do každodenní praxe. Nefungovalo by to, kdybych si hned po skončení práce řekla: 

Co takhle si po noční udělat desetikilometrovou procházku? Když nasadíš dobré tempo, budeš doma tak za dvě hodiny. No a co, že se ti chce spát? To rozchodíš. Postel ti neuteče.

Vykašlala bych se na to, počkala si na autobus a byla bych doma za pár okamžiků, ale za to bez dobrého pocitu. Peníze bych utratila za cestu a ne za pytlík hrachu, který jsem si jednoduše musela koupit, protože jsem tu vůni hrachové kaše nemohla dostat z hlavy. A doma bych stejně neusnula hned, protože mám s usínáním vždycky problémy. Takhle jsem lehla do voňavých peřin příjemně unavená a spánek si mě našel za pár minut. 

Často jsem si říkávala, že bych z práce mohla chodit pěšky. Z odpoledních ne, protože chodit v noci sama po neosvětlené cykloztezce, která je navíc místy dost namrzlá, by nebylo moudré. Ale po nočních a po víkendových dvanáctkách, kdy končím v šest večer, by to mělo jít. Ta vzdálenost mě ale vždycky odradila. 

Ale teď, když vím, že se není čeho bát, už se nebudu mít na co vymlouvat. A to všechno jen díky tomu, že se mi nechtělo čekat na autobus. Zlatá netrpělivost.